Zajímá se o Tebe

I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám."

---

 Život se někdy zdá být strašným stereotypem. Ráno brzy vstávat, cesta přeplněným autobusem, půl dne ve školní lavici, oběd v jídelně, odpolední vyučování, nálož úkolů, každý den písemky... To aby se člověk stále jen učil.
 Je to ale taky čas s přáteli. Potkáváte se v jedné místnosti, jste spolu skoro deset měsíců v roce. Smějete se spolu, děláte blbosti, popichujete učitele... Taky si občas lezete na nervy, chytnete se. Zajdete někam posedět, pokecat. Budete spolu a tak to půjde stále dokola.

 Škola, leze nám na nervy, nechce se nám tam chodit, ale přesto někde uvnitř víme, že bez ní by to nebylo ono. Vždyť kde jsme se víc nasmáli, kde jsme poznali více přátel, kde jsme zažili ty nejlepší dny??? Tohohle přeju každému pořádný kopec. Moře dnů s kamarády- ať ze školy, nebo odkudkoliv. Moře dnů plných radosti. Prostě životní pohodu bez problémů.

 Přesto tě taky někdy chytne, co? Den, kdy prostě slunce, jakoby pro tebe nesvítí. Všechno je šedivé, nemáš náladu se usmívat na svět okolo sebe. Můžeš být při tom mezi přáteli, ale vevnitř jsi osamocen. Čas ti utíká a ty nechápeš. Prostě se něco stalo. To je jasný, člověk se nemůže jen smát, prostě něco bolí a ty nevíš kam...

 Není to tak dlouho, co mi jedna kamarádka napsala, že jeden její velmi dobrý přítel umřel. Mladý člověk s leukemií... Najednou odešel. Mohl jsem to být já, nebo ty. Jí v tu chvíli prostě asi nebylo do smíchu. Měla ho totiž moc ráda a najednou už nemůže slyšet jeho slova, cítit dotek jeho ruky...

 Na koncertě, který byl tomuto chlapci věnován, moji přátelé zpívali píseň, jejíž slova jsou: "To, že láska je všechno, je všechno, co o lásce víme." My lidé toho tak málo víme a když si uvědomíme, že na to, co nás potkalo, nestačíme, tak jsme z toho smutní, věšíme hlavu a nevíme, co dál... Cítíme se být sami na tomhle světě. Myslíme, že nás nikdo nechápe.

 Podobně se možná cítíme, když se nám něco nepovede. Něco pokazíme, někomu ublížíme, řekneme něco ošklivého a pak si to uvědomíme. Máme pocit, že se nemůžem podívat do očí vůbec nikomu.

 Taky možná ublížil někdo nám, něco o nás řekl. Udělal si fakt blbou srandu a ono se mě to dotklo a jemu to je jedno. Povedl se přece dobrej vtip. Dobrej? Jo, ale jak pro koho...

 Ono v tom našem životě, a obzvlášť v životě mladého člověka, přichází hodně situací, kdy nevíme, kam se dál dát. Kdy se úsměv ztratí, protože něco není v pořádku. Jsme zranění. Jsme bezmocní...

 Na úplném začátku Bible se píše o tom, jak Bůh stvořil všechno dobré a jak lidem bylo fajn. Dál se tam taky píše o tom, jak ti lidé, kteří měli úplně všechno, nic jim nechybělo, tak se na tu Boží dobrotu vykašlali. Taky se k sobě chovali dost ošklivě, dokonce se zabíjeli. Něco pokazili- někdo ublížil, jinému bylo ublíženo. Už jim asi nebylo tak fajn jako na začátku.... No pěkně se chovali. Já bych se na ně vykašlal.

 Četl jsem to dál. Bůh se k nim neotočil zády. Oni všechno to krásný, co jim dal, pošlapali a zničili. Neměli o to zájem. Zapomněli, že důvod, proč jsou, proč žijí, je LÁSKA. Bůh ale na to všechno nezapomněl. Natáhl svou ruku a dotkl se jich. Nabídl jim, že ho můžou znovu chytit. Ti lidé už neměli vůbec chuť žít. Natož možná ještě žít s nějakým Bohem... A On přichází a dělá něco nepochopitelného. Říká, jsem zde pro tebe. Pojď se mnou.

 A to neudělal Bůh jen na začátku a jen jednou. On to dělá stále. Každý den se sklání k nám lidem a nabízí nám svou pomoc, svou lásku.

 Možná stále koukáme k nebi. Čekáme, odkud teda ta pomoc přiletí... Ale On stojí vedle mě! Chodí se mnou ulicemi města, sedí se mnou v lavici ve škole, jezdí se mnou autobusem, surfuje se mnou po internetu. Bůh není někde předaleko a převysoko! On stojí blízko. Blízko, aby ve chvíli, kdy padneš, tě mohl zvednout zpět na nohy...

 Bůh se o Tebe zajímá.

 MK