Když jsem psala článek „Ne každý „věřící“je věřící“, ani ve snu by mě nenapadlo, že se tak rozepíšu. Po čase jsem si ale uvědomila, že bych k tomu chtěla ještě něco říct…:-)
Mě totiž úplně dohání k šílenství, když se za synonymum slova „katolík“ pokládá „kostel“. A taky, když se slovo víra minimalizuje pouze jen na nedělní „návštěvu bohoslužby“. Vadí mi, když se z církve dělá zbytečná organizace a když si pod tímto slovem člověk představí jen bandu kněží. Mrzí mě, když se ve svátostech (křtu, eucharistii…) shledávají jen formality. A skřípu zuby, když se řekne slovo křesťan a člověk si pod tím představí jen plno pravidel, zákazů a příkazů. Co nesmím, nemůžu, neměl bych… O tom to ale přece všechno není!!!
Církev. Pro někoho magické slovo. (Pro někoho marnost nad marnost:-) ) Podstatu církve teď řešit nebudu- to by bylo na plno dalších článků. Chci jen říct, že církev není něco mimo. Není to něco kouzelného, co lítá vzduchem! Každý člověk, který je pokřtěn, je církví! Je částí jejího těla. Církev by neměla být nějaká instituce, která se stará jen o mravnost. Ona by měla být rodinou. Rodinou otevřenou, obětující, slavící a dávající!
K církvi se připojuji křtem. Někdo si řekne, že je to formalita. Ale křest je milost! Jasně, tím že mi kněz polije hlavu vodou, se můj vztah ke Kristu nezmění. Ale přece tu je něco jinak!
Hloubka křtu se dá těžko popsat. Je to jako fotka. Máš fotku, na které jsou nějací lidé. Ta fotka pro tebe nic moc neznamená. Neznáš totiž ty osoby na ní. Něco jiného ovšem je, když na té fotce uvidíš své přátele. V tu chvíli pro tebe začne mít cenu. A co pak, když na ní poznáš sám sebe? Když si při pohledu na ní vzpomeneš, jak jsi byl šťastný?
Křest. Skutečný význam se dá poznat jen skrze víru. Samozřejmě, Ježíš mě miluje ať jsem pokřtěný nebo ne. Ale v křtu jde přece i o moje rozhodnutí. Tím vlastně řeknu na plný pecky, že já chci mít s Kristem něco společného. Že ho přijímám. Že mu dovolím, aby mě naplnil svou milostí. Že chci být s ním na tý fotce, že přijímám jeho pozvání do rodiny… Dalo by se samozřejmě namítnout, že v katolické církvi se křtí nemluvňata, tak jaké pak rozhodnutí. Ale pozor, já tu neříkám, že každý, kdo je pokřtěn je křesťan. To je ten první krůček. Ono totiž to ano není jen otázkou jednoho vyšinutí mysli. To ano se musí stále obnovovat. V káždé svátosti... Při přijímání každé Eucharistie říkám: Ježíši, Ty jsi můj Pán, jen Ty...
K tomu nedělničení, zákazům a příkazům. Mám přátelé, kteří nezapadají do škatulky „správný křesťan“. Tedy do té škatulky, kterou jsme si vytvořili my lidé a kterou někteří považují za jedinou správnou. Proč? Protože dělají něco jinak. Protože třeba mluví jinak, protože se nebojí říct svůj názor. Protože jsou rebelové a dřív udělali hodně kravin. Protože po mši v kostele spustí regéčko a protože se nebojí nosit roztrhaný džíny... Ale právě tyhle lidi, ty já považuji za skutečné svědky! Jsou to oni, kteří se nebojí na ulici mluvit o Ježíši Kristu! Jsou to oni, kteří svůj volný čas obětují, aby připravovali věci pro druhé… Oni jsou pro mě skuteční Křesťané! (Ano, křesťané s velkým K!) Co mě ale fakt štve je to, když pak slyším, jak se těmto lidem dostává „mravních poučení“ a napomínání, že se to přece nehodí… Že se v kostele nemluví nahlas, že se tam nezpívají písničky a styly, které by varhany nedohnaly ani se sedmimílovými botami… Že nemají úctu k Hospodinu, když si přesně nesednou a nekleknou a když v kostele tleskají. Ono je toho plno. Teď ale jedna otázka- přeje si Bůh, abychom mu vzdávali přehnanou úctu? Chce, abychom se před Ním přetvařovali? Chce, abychom mu zpívali, když to není ze srdce? Co On vůbec od nás chce?
Na tohle je důležitý si odpovědět. Co po mně Kristus chce… ??? Mnohdy jen povídáme a povídáme. Máme plná ústa toho, co by se mělo, co by mělo být a co by ti druzí měli dělat. Ale víra to je vztah. Jsem to JÁ a Bůh! To je základ všeho. Když neznám Boha, můžu plnit všechna přikázání, znát zpaměti katechismus a být den co den v kostele… Ale stejně nejsem křesťan! Křesťana z člověka nedělají slova, ani činy. Kdyby nás měl Bůh milovat podle toho, co (ne)děláme a (ne)mluvíme, asi by to moc dobře nedopadlo. Křesťana dělá srdce…
Děkuji Bohu, že můžu poznávat, co znamená být křesťanka. A děkuji všem mladým lidem, kteří slovu "křesťan" dávají nový rozměr. Těm, kteří dál hrají reggaéčka, blbnou, tleskají a tancují v kostele… Děkuji všem, kteří překročili předsudky a poznali, že být křesťanem znamená být hlavně člověkem!!!
... smekám kloubouk! ...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.