Církev žije! Mnoho lidí si myslí, že církev je uzavřená společnost, která se schází v barokním, zlatem přetékajícím kostele a nikoho k sobě nepustí.

Ne každý věřící je věřící...

10. 8. 2007 1:46
Rubrika: Články | Štítky: církev , jiný pohled , mladezk , svet , život

Tenhle článek nepíšu proto, abych někoho obviňovala, soudila, či kritizovala. To bych si nedovolila už z jednoho důvodu. Nepřísluší mi to. Každý člověk si stojí za svým životem a každý má něco, čemu se říká svědomí, aby si uvědomil, co dělá. Soudit druhé nenáleží mně ani komukoliv jinému. To připadá jen a jen Bohu.

 


Upřímně, já jsem ta poslední, která by si měla hrát na mravního rádce. Jenže… Já nejsem zvyklá lhát. Mojí hlavní „nevýhodou“ je právě to, že jsem strašně špatný lhář. Vždycky se to na mně pozná. A tak většinou, když mě něco štve, nebo se mi něco nelíbí, mlčím. Mlčím, skřípu zuby a koukám do země. Nechci nikomu ublížit, tak prostě neřeknu co mi vadí. Jenže, je vždycky správný mlčet?

Bohužel se s tímhle svým postojem potkávám poměrně často i u jiných. Větu typu „Já se přizpůsobím“ slýchá ve svém nitru hodně osob. Mnoho lidí tak neřekne ani svůj názor. Vždyť k čemu to? Já se podřídím. Obětuji se!

Jenže tohle není dobře. Samozřejmě, člověk má být tolerantní a má umět ustoupit. Ale "umět ustoupit" a "hrát si na mučedníka" jsou dvě rozdílné věci. Bůh nechce popírat naše vlastní já. Naopak. On chce mít z každého jedinečného a plného člověka… Když si někdo myslí, že bude-li potlačovat svůj názor, prospěje tím Bohu či církvi, mýlí se. Je dobré a krásné, jestliže člověk dokáže zapřít sám sebe v prospěch druhého, ale vždycky je za potřebí uvědomit si, zda to skutečně dělám pro dobro druhého, nebo jestli jen volím nejjednodušší cestu pro sebe. Mlčet je totiž někdy zatraceně snadné a tím, že budu mlčet a čekat, co udělají druzí, tím se ze mě věřící  nestane.

Existuje ale i jiný typ lidí. Těch, kteří neustoupí ani o píď a neúnavně si jdou za svým. Myslí si, že jen oni mají pravdu, že jen oni vidí tu správnou cestu do Božího království, že jen oni mají podíl na spáse a že bez jejich práce by to tu ten chudák Ježíš vůbec nezvládl.

Někdy to bývá krátká zaslepenost. Člověk se moc upne na svou práci… Ono je dobré uvědomit si, proč co dělám. Já věřím v to, že Ježíš pomáhá, že působí. Ale také věřím v to, že se nevnucuje. Že čeká... Mnohdy si člověk říká, kde je ten Bůh, kde je, že nepomůže? Na otázku „A modlil ses k němu?“, však odpoví: „Copak já mám čas na modlitbu? Mám plné ruce práce! A Bůh přece ví, co potřebuji.“ Ano, Bůh to ví. Ale vím to já?

Problém je, že modlitbu mnohy chápeme úplně jinak. Ona totiž nemá být jen naší básničkou k Bohu. Ani to nemá být můj monolog. Ona má být rozhovorem! Na to se zapomíná! Člověk v ní má i naslouchat. Má čekat, až Bůh odpoví. Bůh opravdu ví, co je pro mě dobré. Kámen úrazu ovšem je, že já sám to mnohdy nevím. Ale jak se to dozvím, když si nenajdu čas poslouchat? Práce pro Krista je krásná, ale aby to bylo  k něčemu, musíme s Ním žít. Věřit znamená i  žít v přátelství s Ním. Ale řekněte sami, mohli byste být přátelé s někým, kdo vás ani nepustí ke slovu?

Chtěla bych zmínit ještě jeden druh lidí. Je to takový typ, který nemlčí, ale ani se moc do ničeho nehrne. Jsou to ti lidé, kteří většinou chodí do kostela a bibli znají. Ale je tu jeden problém- nějak si to Boží slovo nepustili k srdci. Jsou to lidé, kterým se stále něco nelíbí, stále je u nich něco špatně. Bohužel s tím ale málokdy něco podniknou…

Něco vám povím. Ono je strašně lehký kritizovat a říkat, jak by co mělo fungovat. Je taky neskutečně jednoduchý stát a radit. Ale ono je něco jiného zvednout se a začít něco dělat. A ono je jiný něco dělat a nic za to nežádat! Dělat věci, na kterých nevynikne jen to, jak jsem dobrej a jak mě všichni potřebují, ale dělat i věci, ve kterých budu „skrytý“, o kterých se nikdo nedoví a za který mi nikdo nezatleská!

Možná, že právě v tom se pozná ten „věřící“. Ten, kdo skutečně uvěřil v Ježíše Krista, už nemá zapotřebí zemské slávy. Nechce vyvyšovat svoje skutky a sčítat zásluhy. Nepočítá, co všechno udělal a jak sloužil…

V bibli se píše krásná věta: Ne každý, kdo mi říká Pane, bude se mnou v království nebeském. Kdo znáte Písmo, jistě víte, že právě farizeové a zákoníci, kteří Ježíše dali ukřižovat, byli ti „nejlepší“ v té době. Taková ta VIP skupina. Byli to oni, kteří dokonale znali písmo, dodržovali všechny modlitby, přinášeli oběti a účastnili se všech bohoslužeb. A přesto to byli právě oni, kdo Ježíše dali ukřižovat. Ouha! Ti, u kterých bychom předpokládali, že mají jistou vstupenku na první třídu za Bohem, najednou Mesiáše nepoznali… Ehm, zajímavé, že?

Kde udělali chybu? Na co zapomněli? Na co? Bude to znít jako fráze, ale podle mě, že za tím vším má být láska. Láska k Bohu i k bližnímu. To by mělo být to, oč tu běží. V křesťanství i v celém životě. Ale pozor! Slovu láska bývá v dnešní době dáván trošku zkažený význam… Skutečná láska není jen slovem, ona je i činem. Je to ta chvíle, kdy se z tvého JÁ stane TY… A pravá láska je, když se z toho TY, stane MY…

Láska- ta dává smysl, dává odpověď. Láska jde ruku v ruce s nadějí a vírou. Jsou to nerozlučné sestry… Láska dává poznat, že Bůh tu je. A láska také dává sílu přijímat druhé i s jejich nedostatky a tvořit jedno Tělo Kristovo.

Můžu Ti říct, že právě i moje osoba sloužila jako předloha pro to, co jsem napsala. Doufám tedy, že jsem nikoho neurazila:o) V Bibli se totiž píše "Ty, kdo jsi bez viny..." A já tím kamenem opravdu nemám právo házet. Jen ještě jedno chci říct- Nikdy není pozdě na to něco změnit! Skutečně uvěřit, to se podle mě totiž odvíjí od jedné věci. Od toho poznat, že mě má Bůh rád. Ale to Ti nikdo do hlavy nenamlátí. Na to musí každý přijít sám…

Zobrazeno 2017×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio